MILANO

As the sunset, turned to moonlight on the rooftop over Milano … Massari – Milan. Vždy když si pustím tenhle song, připomene mi dokonalou atmosféru tohoto místa.

Po týdenním pobytu v rakouských Alpách jsme vyrazili směr Míláno. Z Brandu to bylo okolo 280 km. Jelo se přes Lichtenštějnsko a Švajc. Cesta byla poměrně fajn. Slovo poměrně říkám schválně proto, jelikož mě ve Švajcu docela zarazily některá fakta. Na “dálnici” která spíše připomínala horší obchvat v česku maximálka 120. Nemožnost zakoupení dálniční známky jiné než roční (1100 Kč). Naprosto tragická hustota čerpacích stanic, které jsou vždy navíc umístěné zcela mimo dálnici, tak že musíte sjet z dálnice a pak teprv někde hledáte benzínku. Nejhorší to bylo v úseku od Lichtenštejnských hranic po Chur. Jak už se jelo přes Alpy, tak to šlo. Příroda krásná, surovější než třeba v rakousku. Pěkný byl pak zejména sjezd ze San Bernardina. Každopádně ze Švýcarska jsem si odnesl dosti rozporuplné pocity a rozhodně mě nikterak nenadchnulo. Čekal jsem mnohem víc.

V Miláně jsme strávili dohromady 3 noci, takže bylo relativně dosti času si vše důležité ve městě projít, což se víceméně povedlo. Měli jsme hotel v dobré poloze v části Simonetta nedaleko stanice Censio. Výhoda byla, že jsme vůbec nemuseli jezdit metrem, ale pouze tramvají. Do centra k Duomu to tak bylo jen 15 minut. Námestí je skutečně rozsáhlé a dominuje mu právě Duomo. Byly jsme se podívat na střeše a i přes skoro hodinové čekání ve 35 stupňovém horku ve frontě na výtah to rozhodně stálo za to. Výhled úžasnej a hlavně je přístupná úplně celá střecha, o čem jste se mohli přesvědčit i na mém Instagramu. Následně jsme navštívili i legendární galerii  Vittoria Emanuele. Později jsme se vydali okouknout celé centrum. Chtěli jsme navštívit i legendární místnosti, která le komplet vystavěna zlidských ostatků v kostele San Bernardino Alle Ossa, bohužel ale byla neděle a měli zavřeno. Nicméně dokonale jsme si to vynahradili návštěvou muzea Leonarda da Vinciho, kde je zadokumentovaná a zárověň i sestavená jeho kompletní životní tvorba. Ať už se jedná o vynálezy nebo obrazy, hudební nástroje atd. Pokud budete mít do Milána cestu, rozhodně návštěvu muzea nevynechejte! Mimo jiné velkou výhodou Milána je i to, že cetrum a veškeré přilehlé zajímavosti a památky se dají projít víceméně pěšky.

Jako kontrast k historickému centru se pak jeví moderní budovy v okolí náměstí Gae Aulenti, kde má mimo jiné sídlo UniCredit Bank, kde věž této budovy až nápadně připomína dubajskou Burj Khalifu.  Podobnost čistě náhodná? … no nevim nevim :)).  Co na mě ovšem skutečně zapůsobilo je soustava dvou budou nazvaná jako “vertical forest”. Obě tyto budovy mají v sobě po obvodu “implementované” stromy a mají tedy působit jako vertikální les. Pozoruhodné na tom bylo, že i když si sednete do parku vedle těchto budou, je zde stejný vzduch a vlhkost jako v lese. Všuje je cítit taková ta typická vůně lesa po dešti. Geniální dílo architekta a velká inspirace!

Kapitola sama pro sebe jsou pak obchody. Neuvěřitelný výběr takřka všeho, často za naprosto skvělé ceny. Od sneakers  po obleky, kabelky až dámskou High Couture. Italský vkus je neomylný a přídomek “město módy” je tu zcela na místě.  Nějak mě to donutilo se zamyslet nad sebou samým a  současným Swagem, který je ve střední evropě i na západě teď tak oblíbený, mě nevyjímaje. Pár let zpátky by jste mě neviděli v jiných botech než italských mokasánách, saku, košili či V-neck tričku. Nebude od věci současný styl trochu přehodnotit a vrátit se častěji ke kořenům, navíc mě i tolik blízké italské eleganci a stylu.

Miláno bylo jedním slovem úžasné, jiné než třeba Řím, kde jsem byl předloni. I přes naprosto chaotickou dopravu, kolaps na silnicích, neuvěřitelné množství odpadků všude okolo zůstáva Itálie stále tou jedinečnou zemí, která má v podstatě to nejlepší ze všeho – auta, oblečení, jídlo, atmosféru, historii. Všude okolo ta neopakovatelná jižanská pohoda a temperament. Lidé se na sebe smějí, baví se spolu a neřeší co bude zítra, pozítří  za rok, jestli si koupit X6 nebo X5 s TDíčkem pod kapotou. Polovina jich jezdí 500kilem od Fiatu a druhá půlka v oblecích na Vespě :)))  Nikde na mě nedolehlo takovéto odporné rádoby snobáctví pražských křupanů a kašparů s pupkem až na zem, nevkusem od hlavy až k patě a jezdících v těchle příšernostech …. O to těžší byl opět návrat do reality. Češi jsou neskutečně divný národ,  (mluvím teď zejména o Praze), neusále navíc žijící v přesvědčení něco někomu dokazovat a co nejvíc se dotáhnout západu,  udržovat neustále jakousi vnitřní nenávist a nedůvěru ke komukoliv cizímu. Neumíme žít …. tady a teď! Zkuste si někdy přivstat, zajít před prací v klídku na snídaní, kafíčko, po obědě si dejte zmrzlinu a uvidíte, o kolik bude najednou svět kolem vás hezčí!

A závěrem? Zkuste si zazpívat

Lasciatemi cantare
con la chitarra in mano
lascatemi cantare
sono L’ italiano …